Jak náš výlet započal.

Několik týdnů před odletem bylo velmi náročných, měla jsem naplánováno mnoho zařizování a schůzek, při kterých jsem si ale naštěstí odpočinula.  Balila jsem si ještě brzy ráno před odjezdem z domu, potom ráno kvapila na zkoušku z výživy rostlin na Suchdole, která se naštěstí zdařila. Potom mnoho zařizování ohledně doplácení kolejného a vystěhování z koleje. S běháním po škole a zařizováním mi naštěstí velmi pomohl taťka, který mne po zařízení všeho běhání, vida můj zoufalý stav, přemluvil abych se šla osprchovat do bazénu. Tím začala moje první vtipná příhoda. Jen si představ, jak přijdeš do bazénu a ptáš se: „Dobrý den, mohla bych se tady prosím osprchovat?“ A pán v okénku udiveně odpoví: „Jen osprchovat? Proč se neosprchujete doma?“ Po rychlém vysvětlení mojí situace mi poskytl klíč od bazénových sprch a já jsem se šla osprchovat. A jo, bylo to fakt trapný!

    Byl to pocit znovuzrození, leč netrval dlouho, neb jsme hned vyrazili ku letišti, kde jsem nedočkavě uspořádávala věci z jednoho zavazadla do druhého, aby mi je nevykázali z příručního zavazadla. Byla jsem oproti Karin dost nervózní, ale naštěstí s námi šel její kamarád Aleš, který jakožto pracovník letiště měl přehled o dění na letišti, zavedl nás až k letadlu a zpříjemnil nám čekání svou přítomností u posledního posezení nad českou kávou. Lajna v níž jsme čekali byla velmi dlouhá a letadlo mělo odletět za pár minut. Naštěstí přišel pracovník letiště, který začal organizovat lajnu, v níž čekali pasažéři na náš let do Londýna, ale také do Moskvy, kteří ale měli odlet až za hodinu a zdržovali tak náš odlet. Díky zdržení způsobeném moskevskými pasažéry, kteří se cpali k našemu odbavení mělo letadlo asi 20 minut zpoždění. Měla jsem přiděleno místo uprostřed, leč když jsem se k němu dostala, bylo již obsazeno Liborem Boučkem, který chtěl sedět vedle své přítelkyně, se kterou letěl na měsíční dovolenou na Maui. Při cestě jsem ho dost otravovala, protože chtěl spát, leč jeho slečna si se mnou ráda povídala, což ho i přes hlasitou hudbu ve sluchátkách dle jeho výrazu velmi rušilo.

        Let do Londýna byl ale velmi krátký a nám opět začalo běhání po letišti. Cestou k naší gate jsme jeli letištním autobusem a poté i letištním vlakem. Dvě a půl hodiny na přestup byly dle našeho očekávání tak akorát, abychom se přepravili z jednoho terminálu na terminál odjezdu a stihly si koupit US adaptér. Usadivše se v letadle vyfotily jsme si rychle selfie a čekaly na vzlétnutí letadla, čekáme 5,10,20 minut a nic se nědělo. Jen teplo bylo vskutku jako v sauně. Po 30. minutách čekání se ozval z reproduktorů hlas pilota, že se omlouvá, ale je rozbitá klimatizace a proto je v kabině letadla takové horko a musí se to před odletem opravit. Čekali jsme a čekali, bylo takové horko, že jsem jen čekala až začnou lidé omdlévat. Po dalších minutách začala klimatizace fungovat a my jsme tak mohli s asi 140 minutovým zpožděním vyrazit.

     Let Londýn-NY proběhl v pořádku, překvapilo mně, že jsem si mohla vybrat i vegetariánské jídlo, které mi oproti kuřecímu, jež si vybrala Karin i chutnalo. Co mě překvapilo v obou letadlech bylo, že letušky nebyly drobné slečny, ale často to byli muži a nebo ženy, ale rozhodně ne žádná tintítka. V letadle jsem si plánovala odpočinout a tak jsem si vzala bylinné prášky z měduňky, které moc nefungovaly, tak jsem si vzala od Karinky Kodein, díky kterému se mi podařilo na 40 minut konečně usnout.

     V NY jsme po vystoupení hledaly autobus,  který by nás odvezl na Manhattan, avšak byla půlnoc a tak jsme se rozhodly jet taxíkem přes Uber, který zrovna jel do Downtown. Při cestě jsem se seznámila s jakýmsi tureckým studentem, který s námi sdílel taxík. Asi po 45 minutách cesty jsme byly na místě u slečny, na kterou jsem dostala kontakt přes Olivii Roskos. Po otevření dveří taxíku nás do nosu uhodil silný zápach tlejících odpadků, všude pobíhali malí i velcí potkani. Zazvonily jsme na byt, ale nic se nedělo. Zjistila jsem, že na Liz, naší bytující vlatně nemám číslo a tak jsem se vydala do víru města hledajíc Wifi connection. Vydala jsem se neznámo kam, po dosažení první odbočky narazila jsem na klub před nímž postávalo mnoho mladých lidí, hned jsem se někoho zeptala na McDonalds nebo podobné místo, kde bych se mohla jednoduše připojit. Místo pomoci mi ale vysoký černoch nabídl, ať jdu s ním, že má dost kokainu i marihuany a rád se podělí. Po vysvětlení, že potřebuji jen Wifi se mi podařilo získat instrukce kam se ubírat. Po cestě narazila jsem na KFC, kde ale nebylo možno připojit se na Wifi. Po 10 minutách cesty dostala jsem se konečně do Mekáče, kde jsem zjistila číslo Liz. Hned jsem se vydala na cestu zpět za Karin, která hlídala kufry u vchodu do apartmánu našich ubytujících. K mému překvapení nebyla ještě naštvaná a spíš se naší situaci smála. Na byt Liz i číslo Liz jsme volaly snad 100 krát a bylo to jako bychom volaly do hory. Chvíly jsme se radily, poprosily jsme kolemjdoucího černocha v brokátovém saku, zda neví o nějakém blízkém hostelu, kde by bylo možné ubytovati se. Vydaly jsme se na cestu do hostelu, který nám pán doporučil. S našimi kufry jsme musely připomínat stěhování národů, díky zavazadlům nám i tak krátká cesta trvala půl hodiny. Byly už 3 hodiny ráno, takže jsme se těšily na postel a odpočinek, když jsme ale zjistily cenu, Karin zavelela, že to raději budeme spát na ulici a tak se také stalo.  Karin jež spala v letadle, držela stráž a já se na kovové lavičce zoufale snažila dosáhnout spánku. Marně, nakonec jsme si celou noc povídaly buďto spolu a nebo se zvědavými kolemjdoucími. Za úsvitu proběhlo další stěhování do již zmíněného McDonalds, kde jsme posnídaly a konečně se dočkaly telefonátu od Liz, která při čekání na nás usnula a vybil se jí mobil. Omlouvala se, chudák až do nebe. Okolo 10 hodiny jsme konečně přišly do jejího bytu, daly si vytouženou sprchu.  A naplánovaly náš pobyt v NY. Karin řka že není unavená chtěla hned vyrazit do downtown, ale já jsem navrhla, že si dám 20, než jsem se dostala do postele, Karinka si již úžívala spánku.Z mojí dvacítky se kterého se stalo (jak to u mě klasicky bývá) 120. Liz nám zaplatila hop-on-off autobus, který měl zastávku u katedrály, která byla hned za rohem.

Stihly jsme si projet celou cestu od Sant John Cathedral a také downtown, kde krásně pršelo. A zavzpomínavše na Šimka s Grossmannem, na moji oblíbenou hlášku „já se vám divím jak můžete trávit celý den v hospodě, když venku tak krásně prší“, vyrazily jsme ještě odvážně na noční projížďku do Brooklynu. Karin sedíc vedle indky, která s námi přiletěla stejným letadlem z Londýna,  usnula :D. Domů jsme se dostaly metrem, které sice není v NY moc komplikované, ale pro jistotu se ptáme o radu v okénku vedle vstupu do metra. Dorazily jsme zmoklé až na kost a unavené jak koně.¨