Jak náš výlet započal.
Několik týdnů před odletem bylo velmi náročných, měla jsem
naplánováno mnoho zařizování a schůzek, při kterých jsem si ale naštěstí
odpočinula. Balila jsem si ještě brzy
ráno před odjezdem z domu, potom ráno kvapila na zkoušku z výživy
rostlin na Suchdole, která se naštěstí zdařila. Potom mnoho zařizování ohledně
doplácení kolejného a vystěhování z koleje. S běháním po škole a
zařizováním mi naštěstí velmi pomohl taťka, který mne po zařízení všeho běhání,
vida můj zoufalý stav, přemluvil abych se šla osprchovat do bazénu. Tím začala
moje první vtipná příhoda. Jen si představ, jak přijdeš do bazénu a ptáš se:
„Dobrý den, mohla bych se tady prosím osprchovat?“ A pán v okénku udiveně
odpoví: „Jen osprchovat? Proč se neosprchujete doma?“ Po rychlém vysvětlení
mojí situace mi poskytl klíč od bazénových sprch a já jsem se šla osprchovat. A
jo, bylo to fakt trapný!
Byl to pocit
znovuzrození, leč netrval dlouho, neb jsme hned vyrazili ku letišti, kde jsem
nedočkavě uspořádávala věci z jednoho zavazadla do druhého, aby mi je
nevykázali z příručního zavazadla. Byla jsem oproti Karin dost nervózní,
ale naštěstí s námi šel její kamarád Aleš, který jakožto pracovník letiště
měl přehled o dění na letišti, zavedl nás až k letadlu a zpříjemnil nám
čekání svou přítomností u posledního posezení nad českou kávou. Lajna
v níž jsme čekali byla velmi dlouhá a letadlo mělo odletět za pár minut.
Naštěstí přišel pracovník letiště, který začal organizovat lajnu, v níž
čekali pasažéři na náš let do Londýna, ale také do Moskvy, kteří ale měli odlet
až za hodinu a zdržovali tak náš odlet. Díky zdržení způsobeném moskevskými
pasažéry, kteří se cpali k našemu odbavení mělo letadlo asi 20 minut
zpoždění. Měla jsem přiděleno místo uprostřed, leč když jsem se k němu
dostala, bylo již obsazeno Liborem Boučkem, který chtěl sedět vedle své
přítelkyně, se kterou letěl na měsíční dovolenou na Maui. Při cestě jsem ho
dost otravovala, protože chtěl spát, leč jeho slečna si se mnou ráda povídala,
což ho i přes hlasitou hudbu ve sluchátkách dle jeho výrazu velmi rušilo.
Let do Londýna byl ale velmi krátký a nám opět
začalo běhání po letišti. Cestou k naší gate jsme jeli letištním autobusem
a poté i letištním vlakem. Dvě a půl hodiny na přestup byly dle našeho očekávání
tak akorát, abychom se přepravili z jednoho terminálu na terminál odjezdu
a stihly si koupit US adaptér. Usadivše se v letadle vyfotily jsme si
rychle selfie a čekaly na vzlétnutí letadla, čekáme 5,10,20 minut a nic se
nědělo. Jen teplo bylo vskutku jako v sauně. Po 30. minutách čekání se
ozval z reproduktorů hlas pilota, že se omlouvá, ale je rozbitá
klimatizace a proto je v kabině letadla takové horko a musí se to před
odletem opravit. Čekali jsme a čekali, bylo takové horko, že jsem jen čekala až
začnou lidé omdlévat. Po dalších minutách začala klimatizace fungovat a my jsme
tak mohli s asi 140 minutovým zpožděním vyrazit.
Let Londýn-NY
proběhl v pořádku, překvapilo mně, že jsem si mohla vybrat i vegetariánské
jídlo, které mi oproti kuřecímu, jež si vybrala Karin i chutnalo. Co mě
překvapilo v obou letadlech bylo, že letušky nebyly drobné slečny, ale
často to byli muži a nebo ženy, ale rozhodně ne žádná tintítka. V letadle
jsem si plánovala odpočinout a tak jsem si vzala bylinné prášky z měduňky,
které moc nefungovaly, tak jsem si vzala od Karinky Kodein, díky kterému se mi
podařilo na 40 minut konečně usnout.
V NY jsme po
vystoupení hledaly autobus, který by nás
odvezl na Manhattan, avšak byla půlnoc a tak jsme se rozhodly jet taxíkem přes
Uber, který zrovna jel do Downtown. Při cestě jsem se seznámila s jakýmsi
tureckým studentem, který s námi sdílel taxík. Asi po 45 minutách cesty
jsme byly na místě u slečny, na kterou jsem dostala kontakt přes Olivii Roskos.
Po otevření dveří taxíku nás do nosu uhodil silný zápach tlejících odpadků,
všude pobíhali malí i velcí potkani. Zazvonily jsme na byt, ale nic se nedělo. Zjistila
jsem, že na Liz, naší bytující vlatně nemám číslo a tak jsem se vydala do víru
města hledajíc Wifi connection. Vydala jsem se neznámo kam, po dosažení první
odbočky narazila jsem na klub před nímž postávalo mnoho mladých lidí, hned jsem
se někoho zeptala na McDonalds nebo podobné místo, kde bych se mohla jednoduše
připojit. Místo pomoci mi ale vysoký černoch nabídl, ať jdu s ním, že má
dost kokainu i marihuany a rád se podělí. Po vysvětlení, že potřebuji jen Wifi
se mi podařilo získat instrukce kam se ubírat. Po cestě narazila jsem na KFC,
kde ale nebylo možno připojit se na Wifi. Po 10 minutách cesty dostala jsem se
konečně do Mekáče, kde jsem zjistila číslo Liz. Hned jsem se vydala na cestu
zpět za Karin, která hlídala kufry u vchodu do apartmánu našich ubytujících.
K mému překvapení nebyla ještě naštvaná a spíš se naší situaci smála. Na
byt Liz i číslo Liz jsme volaly snad 100 krát a bylo to jako bychom volaly do
hory. Chvíly jsme se radily, poprosily jsme kolemjdoucího černocha
v brokátovém saku, zda neví o nějakém blízkém hostelu, kde by bylo možné
ubytovati se. Vydaly jsme se na cestu do hostelu, který nám pán doporučil.
S našimi kufry jsme musely připomínat stěhování národů, díky zavazadlům
nám i tak krátká cesta trvala půl hodiny. Byly už 3 hodiny ráno, takže jsme se
těšily na postel a odpočinek, když jsme ale zjistily cenu, Karin zavelela, že
to raději budeme spát na ulici a tak se také stalo. Karin jež spala v letadle, držela stráž
a já se na kovové lavičce zoufale snažila dosáhnout spánku. Marně, nakonec jsme
si celou noc povídaly buďto spolu a nebo se zvědavými kolemjdoucími. Za úsvitu
proběhlo další stěhování do již zmíněného McDonalds, kde jsme posnídaly a
konečně se dočkaly telefonátu od Liz, která při čekání na nás usnula a vybil se
jí mobil. Omlouvala se, chudák až do nebe. Okolo 10 hodiny jsme konečně přišly
do jejího bytu, daly si vytouženou sprchu.
A naplánovaly náš pobyt v NY. Karin řka že není unavená chtěla hned
vyrazit do downtown, ale já jsem navrhla, že si dám 20, než jsem se dostala do
postele, Karinka si již úžívala spánku.Z mojí dvacítky se kterého se stalo (jak
to u mě klasicky bývá) 120. Liz nám zaplatila hop-on-off autobus, který měl
zastávku u katedrály, která byla hned za rohem.
Stihly jsme si projet celou cestu od Sant John Cathedral a
také downtown, kde krásně pršelo. A zavzpomínavše na Šimka s Grossmannem,
na moji oblíbenou hlášku „já se vám divím jak můžete trávit celý den
v hospodě, když venku tak krásně prší“, vyrazily jsme ještě odvážně na
noční projížďku do Brooklynu. Karin sedíc vedle indky, která s námi
přiletěla stejným letadlem z Londýna,
usnula :D. Domů jsme se dostaly metrem, které sice není v NY moc
komplikované, ale pro jistotu se ptáme o radu v okénku vedle vstupu do
metra. Dorazily jsme zmoklé až na kost a unavené jak koně.¨
